Evropská unie má vlastní měnu - euro. A euro není jen o tom, že nám usnadní cestování, ale celkově zvýší naší životní úroveň.
Díky euru totiž na vnitřním trhu EU odpadly měnové války a náklady na kurzové transfery. V podnikatelské sféře tak ušetřené prostředky mohou být použity na mzdy zaměstnanců nebo růst firem. Euro zároveň zvýšilo cenovou transparentnost. Každý si tak může jednoduše porovnat ceny stejného produktu v různých zemích EU, což zvýší konkurenci a sníží ceny zboží. Euro také posiluje evropskou integraci a má pozitivní vliv i v dalších faktorech, o kterých by bylo možné napsat celou knihu. To však není záměrem mého příspěvku, ve kterém s vámi chci sdílet svůj osobní pohled a zkušenosti s eurem.
První moment, který si ve spojení s eurem ve svém životě vybavuji, spadá do doby, kdy jej přijímali Slováci. Pamatuju si, jak jsme při studiích seděli s přáteli v hospodě a kamarádka ze Slovenska mi ukazovala jejich jedno eurovou minci. Líbila se mi a záviděl jsem, že nás předběhli, ale zároveň mě to nechávalo svým způsobem v klidu, protože tenkrát neznalý našich poltických poměrů jsem bral za samozřejmost, že nejpozději za 2 nebo 3 roky budeme mít euro taky. Ale nic se nedělo...
Po studiích jsem začal pracovat ve státní správě. Tam si mě euro našlo znovu. Pracoval jsem totiž v oblasti evropských fondů. Ty jsem do té doby znal hlavně z propagace úspěšných projektů, ale až tady mi došlo, že za tím vším je i nelehká úřednická práce. Veškeré finanční toky mezi Prahou a Bruselem jsou totiž v eurech. Pro mě to vždy znamenalo hledat v oficiálním kurzovním lístku Evropské centrální banky hodnotu koruny vůči euru v daný den, ke kterému jsme prováděli výkazy plateb. Bod zlomu, který mě definitivně přesvědčil o nutnosti přijmout euro, přišel, když Česko mělo v závěru programového období připravený velký objem projektů z evropských fondů přesně na míru zbývající alokaci, jenže ze dne na den Česká národní banka zahájila kurzovou intervenci a nám zcela rozhodila čísla, měli jsme najednou o dvě miliardy korun navíc. Řekneš si, že je to dobrá zpráva, ale nebyla. V krátké době jsme museli najít další vhodné projekty k financování, abychom nemuseli vykazovat nedočerpání zbývající alokace, protože by nám to komplikovalo vyjednávací pozici pro výši finanční podpory pro Česko pro následující programové období. Zároveň mi ale nebylo příjemné, že na úkor kvantity jsme museli jít dolu s kvalitou projektů. Jsem totiž zastánce hospodárného využívání veřejných peněz. A neustálé převody mezi korunou a eurem tomu nepomáhají, protože dávají vydělat pouze bankám.
Stejně složitá byla i administrace služebních cest po Evropě, kde jsem musel vykazovat výdaje ve dvou měnách a zaměstnavateli tak vyplácet přebytky záloh, či naopak obdržet nedoplatek, současně v korunách i v eurech. Nebylo možné tyto měny kombinovat a fungovat jen s jednou, a tak i v práci jsem musel mít dvě peněženky. A představ si, jak nákladné je to pro firmy, které mají většinu obchodních transakcí v eurech a akorát daně a mzdy musí účtovat v korunách. Ročně se tak v transakčních nákladech a kurzovém zajištění rozpouští desítky miliard korun, které mohly být využity lépe.
Všechny tyto zkušenosti a poznání ve mně vytvořily určitou senzitivitu vůči otázkám kolem eura. Začal jsem je vnímat i ve svém běžném životě a všímat si věcí, které nejsou na první pohled zřejmé. Třeba nesmyslné argumenty odpůrců eura ve ztrátě suverenity a národního symbolu v podobě koruny. Není to pravda. Minulé léto jsem trávil dovolenou na pobřeží mezi Francií, Belgií a Nizozemím. Ve všech výlohách a na všech cenovkách byl symbol €. A to nejen na samotné dovolené, ale i po cestě tam, když jsme jeli přes Německo. Byl to pro mě kouzelný pocit solidarity a pospolitosti evropských národů, který ale záhy vystřídalo uvědomění, že se coby Čech v naší Evropské unii se i po 16 letech členství cítím jako druhořadý občan. A čím dál víc to platí i při mých cestách na jih nebo východ, když jezdím na curlingové turnaje na Slovensko, do Rakouska nebo Slovinska, když jedu na lyže do Itálie, za poznáním do Pobaltí nebo na dovolenou do Řecka a brzy i Chorvatska a Bulharska. 19 národů Evropy se spojilo v dalším kroku integrace a solidarity a používá společnou měnu. A já se stydím, že my ne. Nejen, že si tím sami komplikujeme život, prodražujeme zboží které kupujeme, zvyšujeme cenu exportu i importu firmám, ale také se sami odsouváme na druhou kolej v otázkách souvisejících s rozhodováním o ekonomických záležitostech v EU, protože země eurozóny mají svůj společný primární zájem prosperity navázán na euro a jelikož jsme proti nim už jen my, Poláci, Maďaři, Rumuni a Švédové (ostatní země mají euro, nebo jsou alespoň v mechanismu směnných kurzů ERM II, což je poslední předstupeň eura), těžko na nás budou země eurozóny moci brát ohled a soucítit s našimi marginálními zájmy, obzvlášť, když jsme se vůči nim my sami otočili zády a neplníme svůj závazek co nejdříve to bude ekonomicky možné přijmout euro. A nevymlouvejme se na to, že stále připraveni nejsme, copak Slováci, Litevci, Lotyši, Chorvati nebo Bulhaři na tom byli lépe? Nebyli.
Pojďme přestat stále přešlapovat na místě. Koruna pro nás měla význam v minulém století, kdy byla potřebnou pro naše národní sebeurčení po dlouhém područí v Habsburské monarchii. Svět se však od té doby posunul, poznal dvě světové války, ale i rozvoj technologií, které jej propojily. Žijeme v nevídané prosperitě, kterou umožnilo otevření hranic a vytvoření společného trhu bez bariér. Koruna je poslední komplikací, která nám brání si plnohodnotně užívat jeho výhod, ale také se podílet na jeho výzvách. A i když nás politici, kteří se honili za lacinými politickými body, posledních deset let strašili, jak je euro hrozné a odsouzené k záhubě, nikdy se jejich slova neukázala jako pravdivá. Jediné k čemu to vedlo je, že nás dostali na okraj vlivu a často se tak v Evropě rozhoduje o nás bez nás. Většina lidí je pak logicky nespokojená a nadává. Proto v sobě musíme znovu najít odvahu nezůstat pozadu. Jsme skvělý a šikovný národ, který se v EU ani v euru nerozpustí a zaslouží si být u stolu.
Comments